Skupina začátečníků
Lyžařské soustředění v Orlických horách
Martina Hepnerová | 13.1.2019
Většinou si před lyžařským soustředěním přejeme, ať napadne aspoň trochu sněhu. Teď jsme si přáli, ať už proboha tolik nesněží, jinak ani nedojedeme k Šerlišskému mlýnu, kde jsme měli zajištěné ubytování. Sníh ale padal na Orlické hory dál a tak byla sobotní cesta docela dobrodružná. Přituhovat začalo u Chmelařovic chaloupek, kde bylo potřeba projet slalom mezi náklaďákem s řepou (?!), odstaveným vozíkem a motoristy nasazujícími řetězy. Od odbočky na mlýn už byla silnice vzorně vypluhovaná. Projeli všichni kromě Macháčkových, kteří se operativně vrátili na chatu v Olešnici a přijeli s batohy a pekáči na lyžích. Zřejmě slušný oddíl!
Většinou si před lyžařským soustředěním přejeme, ať napadne aspoň trochu sněhu. Teď jsme si přáli, ať už proboha tolik nesněží, jinak ani nedojedeme k Šerlišskému mlýnu, kde jsme měli zajištěné ubytování. Sníh ale padal na Orlické hory dál a tak byla sobotní cesta docela dobrodružná. Přituhovat začalo u Chmelařovic chalupek, kde bylo potřeba projet slalom mezi náklaďákem se řepou (?!), odstaveným vozíkem a motoristy nasazujícími řetězy. Od odbočky na mlýn už byla silnice vzorně vypluhovaná. Projeli všichni kromě Macháčkových, kteří se operativně vrátili na chatu v Olešnici a přijeli s batohy a pekáči na lyžích. Zřejmě slušný oddíl!
V sobotu dopoledne jsme hned vyrazili do stopy. Jedna skupina pilovala techniku v Šerlišském údolí a druhá vyrazila na Masarykovu chatu. Odpoledne jsme se sešli na chatě, nejedli se a po krátkém odpočinku zase hurá do stopy. Tentokrát už jen za chatu jezdit slalom, ve dvojicích, ve trojicích a na závěr štafetky. Pak ještě na boby na sjezdovku a už tu byla večeře. Kdo chtěl, šel potom ještě ven soutěžit, kdo první vjede na pekáči do potoka. Závod naštěstí neměl vítěze. Mise „utahat svěřence“ se podařila a všichni zalezli v devět večer na kutě.
Ráno jsme se probudili v potemnělé chatě. Nešel proud, stejně jako v celém Deštném a okolí. Naštěstí v kuchyni měli i plynový vařič, tak mohli uvařit snídani i oběd. Sjezdaři smutně balili prkýnka a odjížděli. To ale nebyl náš případ, my naopak vyráželi do stopy vstříc dalším 10 centimetrům čerstvého prašanu. Jedna skupina opět zdolávala cestu z mlýna k Polomskému sedlu, druhá pokračovala dál nahoru na Vrchmezí. Tam vládla opravdová zima, stromy obalené sněhem a ledem a na cestě i metrové závěje. Člověk by nehádal, že tudy jela před dvěma dny rolba. Dobýt vrchol a zase rychle dolů do údolí. Pak už nás čekal jen oběd a na závěr se i světla rozsvítily. Tak zase za rok.
Od loňska se parta dost proměnila a omládla, o to víc nás těší, že o správné lyžníky není v oddíle nouze a někteří ujeli za víkend víc než 20 kilometrů v ne zrovna jednoduchých podmínkách.Většinou si před lyžařským soustředěním přejeme, ať napadne aspoň trochu sněhu. Teď jsme si přáli, ať už proboha tolik nesněží, jinak ani nedojedeme k Šerlišskému mlýnu, kde jsme měli zajištěné ubytování. Sníh ale padal na Orlické hory dál a tak byla sobotní cesta docela dobrodružná. Přituhovat začalo u Chmelařovic chalupek, kde bylo potřeba projet slalom mezi náklaďákem se řepou (?!), odstaveným vozíkem a motoristy nasazujícími řetězy. Od odbočky na mlýn už byla silnice vzorně vypluhovaná. Projeli všichni kromě Macháčkových, kteří se operativně vrátili na chatu v Olešnici a přijeli s batohy a pekáči na lyžích. Zřejmě slušný oddíl!
V sobotu dopoledne jsme hned vyrazili do stopy. Jedna skupina pilovala techniku v Šerlišském údolí a druhá vyrazila na Masarykovu chatu. Odpoledne jsme se sešli na chatě, nejedli se a po krátkém odpočinku zase hurá do stopy. Tentokrát už jen za chatu jezdit slalom, ve dvojicích, ve trojicích a na závěr štafetky. Pak ještě na boby na sjezdovku a už tu byla večeře. Kdo chtěl, šel potom ještě ven soutěžit, kdo první vjede na pekáči do potoka. Závod naštěstí neměl vítěze. Mise „utahat svěřence“ se podařila a všichni zalezli v devět večer na kutě.
Ráno jsme se probudili v potemnělé chatě. Nešel proud, stejně jako v celém Deštném a okolí. Naštěstí v kuchyni měli i plynový vařič, a tak mohli uvařit snídani i oběd. Sjezdaři smutně balili prkýnka a odjížděli. To ale nebyl náš případ, my naopak vyráželi do stopy vstříc dalším 10 centimetrům čerstvého prašanu. Jedna skupina opět zdolávala cestu z mlýna k Polomskému sedlu, druhá pokračovala dál nahoru na Vrchmezí. Tam vládla opravdová zima, stromy obalené sněhem a ledem a na cestě i metrové závěje. Člověk by nehádal, že tudy jela před dvěma dny rolba. Dobýt vrchol a zase rychle dolů do údolí. Pak už nás čekal jen oběd a na závěr se i světla rozsvítily. Tak zase za rok.
Od loňska se parta dost proměnila a omládla, o to víc nás těší, že o správné lyžníky není v oddíle nouze a někteří ujeli za víkend víc než 20 kilometrů v ne zrovna jednoduchých podmínkách.
Foto zde.
zpětKomentáře k článku