Skupina dospělých

Noční bez reflexů (20. 4. 2013, Dolní Bousov)

Martina Hepnerová | 27.4.2013

A je to tu. Dlouho očekávaná reportáž z letošního MČR v NOB. Inspiraci jsem hledala zde a jdu si také zabrečet, jaká na světě vládne hloupost (začíná to v lese a končí na Hradě).

Loni okolo toho ještě bylo pořádné haló. Představte si, na mistrovství v nočním nebudou reflexy! Prý kvůli průhlednému lesu… Les byl možná průhledný, ale paseka před cílem už zase tolik ne. Někteří závodníci vzpomínají dodnes.

Letos už se s tím pořadatelé ze SJC nepárali a raději od začátku mlčeli (mlčení bylo pro web závodu vůbec takové typické). Tuto „milou“ skutečnost jsme se dozvěděli až na shromaždišti. A že prý, aby nebyli ve výhodě závodníci s lepšími světly. Blbost! Kontroly bez reflexů degradují noční závod někam na úroveň bojovky na pionýrském táboře. Zatímco reflex lze osvítit z přijatelné vzdálenosti (někde z prostoru kolečka v mapě) prakticky každým světlem, tak stojan v hustníku (nejlépe pochybně zmapovaném) se hledá fakt blbě. Záleží většinou na tom, kolik lidí zrovna jede ve „vlaku“ nebo se účastní „rojnice“. Za sebe říkám „noční bez reflexů, děkuji nechci“.

Ale po pořádku. Cesta byla ve znamení premiéry oddílového mikrobusu (aspoň pro mě). U Ona v Milovicích vystrnadil Heppy Předsedu od volantu, protože už dál nemohl snášet jeho pomalé (rozumějte předpisové) tempo a poslal ručičku na tachometru k trojciferným hodnotám. Díky tomu jsme na shromaždišti zastihli pořadatele v pilné práci, jak staví start, chystají kontroly do lesa atd. Dění jsme mohli pohodlně sledovat z věže motokrosového závodiště. Jak plynul čas, naskytl se nám zajímavější výhled na světýlka mířící k lesu. To už se první závodníci vydávali na trať.

Nejprve bylo třeba překonat motokros a pak už stoupám vzhůru do lesa. Nejistota na jedničku, chyba na dvojku. Kdybych to bývala věděla (že nebudou reflexy), tak bych sem nejezdila. Kontroly 3 až 6 jsou v čistém lese. Nacházím je bez problémů a na každou navádím další běžce. Ono to nějak půjde i bez těch reflexů. Na sedmičku stoupám podél potoka (není v mapě) skrz hustník (není v mapě). Pochybnosti o mapě. Na 8 raději na jistotu po cestě, přece jenom je to u hustníku. Plán krachuje, na dohledávku se ptám tří pocestných (děkuji Lešťovi, ostatní jsem nepoznala) a vydávám se pro kontrolu do míst, kam by mě fakt nenapadlo jít jí hledat. Velké pochybnosti o mapě a totální nejistota. Chyba na další kontrolu. Otravný závod. Dobíhám Lucku Vítkovou. Musím přidat a běžet bez chyb, aby si nemyslela, že jsem marná. Potkáváme dost lidí a kontroly naskakují bez problému. Zbývá závěrečný dlouhý postup a poslední klíčová kontrola (rozumějte kontrola v hustníku). Na cestě nestíhám. Hlavně si neodkrvit mozek a pak totálně nepokazit závěr. Je potřeba zahnout z cesty a seběhnout asi 200m na rozhraní porostů. Lucka se odpojuje. Nejistota. Kontrola přímo přede mnou. Zázrak. V hustníku operuje nějaká pátrací skupina. Nechutné ostružiny a pichlavé keříky. Na předsběrku nejistě tápu poblíž kontroly, ale nevidím jí. Konečně tu mrchu mám. Teď už jen seběhnout podél plotu na sběrku a do cíle. Jelikož jsem první doběhnuvší z D21, Zhaly se mnou dělá rozhovor. Kecám blbosti, ale naštěstí to moc lidí neslyší. A Kníže snad už spí. Já a medaile? To sotva… Už mám jiné priority. Dobře si zazávodit, například. Pocit, že to běžecky jde a s mapařem jsem na stejné vlně. Na to druhé dneska nějak nedošlo. Spousta chyb a pocit, že ne mojí vinou.

Pak už jen nekonečné čekání, veselé historky z lesa (o zhasnutých světlech) a vyhlášení. Blesková cesta domů a v půl třetí konečně v posteli.

Komentáře k článku